pondělí 8. května 2017

O ukrajinofilech



V našem oboru (slavistika, východoevropská studia) jsme se nedávno setkali tváří v tvář s lidmi, o jejichž existenci jsme donedávna jen tušili (možná ani netušili). Protože náš názor se s tím jejich neshoduje a máme pocit, že v některých případech jejich nekritické vnímání dané oblasti (a české společnosti) koná pouze medvědí službu, rádi bychom sdělili několik svých myšlenek na toto téma.

Události na Majdanu porodily v Česku celý zástup lidí, kteří o sobě začali tvrdit, že se o Ukrajinu hluboce zajímají a záleží jim na demokratické cestě, kterou si prý tato země zvolila. Tyto jedince spojují jisté osobnostní charakteristiky, například přetvářka, nekritické myšlení, sklon k radikálnosti a v neposlední řadě egoismus. Není se co divit, že se tak vnějšímu světu prezentovali novopečení odborníci na východní Evropu (kde byli do té doby, se můžeme jen dohadovat), kteří měli ve své zahleděnosti do vlastního ega a morálnosti dostatek odvahy, aby vypouštěli do informačního prostoru spoustu bludů, které měly za úkol portrétovat Ukrajinu tak, jak si oni představovali. Dovídáme se tak například, že „ČR a Ukrajina patří do stejného středoevropského prostoru“, že „ukrajinská undergroundová poezie je na světové úrovni“ (ač o ní dodnes nikdo v Evropě neslyšel), že „Ukrajinci a Češi čerpají ze stejné historické zkušenosti“ a podobně.

Mladý český intelektuál, který přijede na Ukrajinu, řekněme, do města Záporoží („hledat Majdan“), je tak naprosto unesen postindustriálním vzhledem města, ihned začíná tweetovat nesourodé blafy o Tarkovském a Stalkerovi (jeho oblíbeném a také jediném ruském filmu, který viděl) a z jeho žvástů je vidět, že by to samé napsal klidně i o pobytu v Košicích. Po setkání s ukrajinským alternativním spisovatelem na jeho autorském čtení s účastí 20 lidí zase skládá FB status o „otevřenosti, toleranci a exotičnosti běžného Ukrajince“.

Ukrajinské obydlí. Namaloval Ilja Repin.
Zdroj: https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/1/1d/Khata_by_Repin.jpg
Počkat, běžného Ukrajince? Kdo to ale ve skutečnosti je? Pravděpodobně pro každého někdo jiný. Pro nás je běžný Ukrajinec řidič maršrutky, který zvládá zároveň řídit, telefonovat a ještě vybírat peníze. Je to pán, který celý den v minibufetu na sídlišti, u kterého jsme ještě nikdy kromě nás jiného zákazníka nezahlédli, prodává gruzínskou šaurmu, párek v rohlíku a hamburger. Je to stará babička, která nabízí své výpěstky a mléko s tvarohem na rohu ulice. Je to mladý Ukrajinec, který chce studovat v Česku a učí se na kurzech češtiny, to vše z čistě pragmatických důvodů. Nebo jsou běžnými Ukrajinkami paní pracující v malém bufetu, obě s vysokoškolským vzděláním. Je to vrátnýna českém konzulátu, který v pracovní době poslouchá meditační hudbu a věnuje se přitom asijským bojovým uměním.

Tímto obšírným popisem nejrůznějších charakterů se pomalu dostáváme k vyjádření toho, jak se snažíme Ukrajinu vnímat my. A myslíme si, že je nejvyšší čas, aby Ukrajinu podobným způsobem začali vnímat i ostatní, a to Češi především, neboť, buďme upřímní, Slováků ani náhodou není tolik, co Ukrajinců, a je víc než pravděpodobné, že pokud ještě Ukrajince za souseda nemáte, brzo ho mít budete. Ukrajině by samozřejmě prospělo, kdyby i její obyvatelé, začali na sebe samotné nahlížet jinak než doposud, ale to je téma na jiný článek. Avšak představa Ukrajiny, jako nějaké inscenace českých devadesátých let, kde žijí hlavně jacísi politicky uvědomělí androši, intelektuálové, liberálové a občanskoprávní aktivisté (a všichni „žijou Majdanem“) je nereálná a hloupá.

S těmito „hipsterskými“ a politikou postiženými představami o východní Evropě nesouhlasíme. Nás nezajímá „Majdan“. Nás zajímá Ukrajina v celé své komplexnosti a jazykové i národnostní rozmanitosti.

Žádné komentáře:

Okomentovat