úterý 23. května 2017

Jak se pije na Ukrajině

V širokých vrstvách české společnosti je znám především jistý lidový fakt, že východoslovanské země jsou baštou alkoholu, alkoholiků a nezřízeného pití. Přičemž tato informace se nebere nějak moc negativně, nejrůznější vtipy na téma „Rusko vs. alkohol“ se pronášejí se shovívavým úsměvem a s jakýmsi jemným podtónem, který šeptá „ještě, že to tak není u nás, i když to teda obdivuju“. Fenomén východoslovanské picí kultury je však stále spíše na startovní, jakési „předvědecké“ pozici, tj. není o ní známo nic moc z první ruky, kromě oněch vtipů a nemnoha příhod. S tímto předpokladem na paměti vyrážím do ulic města Charkova, abych pro naše čtenáře zmapoval východní systém ožírání se.

Hospoda, nebo velkosklad? Zdá se, že obojí!



Nejprve pohovořím ve zkratce o ukrajinském systému stravování a pohostinství všeobecně, jak jsem se s ním doposud setkal. Ukrajina v pohostinství funguje principiálně odlišně od Česka. V ČR se sféra pohostinství odvozuje od slovesa „pohostit (koho/co) = zákazník je hoštěn“, zatímco zde od slovesa „pohostit se = zákazník se hostí sám“. Vejda v ukrajinský podnik, neocitnete se tak v prostředí, jehož primárním zájmem je postarat se o vaše přání a potřeby, ale stále stojíte před úkolem rvát se o své místo na výdejním pultu. Nikdo za vámi nepřijde, neuslyšíte žádné „co si pán dá?“, nebo „čím posloužíme?“, bude vám věnováno pouze nervózní „zdrástě“ (samozřejmě za vámi nikdo nepřišel, stojíte u výdejního pultu) a pohled plný očekávání, který vám připomíná, že za vámi stojí dalších pět hladových lidí a abyste teda jako hejbli kostrou. Pokud chce Čech zakusit alespoň nějaký standard (ustavičné odhalování obsluhujícího systému konkrétních podniků je neuvěřitelně únavné), který by znal z domova, musí se uchýlit do „lepších“ podniků. Zde ale často narazíte na druhý extrém – přehnanou péči. V hipstrgastropodniku se k vám tak budou chovat jako v pětihvězdičkovém hotelu (projdete recepcí, budete usazeni, vezmou a pověsí vám kabáty), což umí být taky poněkud otravné.

Ukrajinské hospody (třebaže toto slovo, jak jej chápeme my, ve východoslovanských jazycích zcela chybí) fungují na stejném principu, jako obecně všechny zdejší restaurace: zatímco v Česku se k potřebě příležitostného (i pravidelného) pátečního pijana připojuje celá armáda zaměstnanců, majitelů i ostatních návštěvníků hospod, která vyjadřuje svou sounáležitost s jeho svízelnou situací nabídkou rozličných podniků, svých vlastních služeb („jedenáctku, nebo dvanáctku?“), nebo svou pouhou společností, na Ukrajině je ubohý člověk zanechán svému osudu a je jen a pouze na něm samotném, jak jeho večer vlastně dopadne – nikoho totiž nezajímá, dokonce ani obsluhu. Jinými slovy, v Česku člověk nepije sám ani na sólo tahu. Na Ukrajině pijete sami i v přeplněné hospodě.

O podnicích nižší úrovně si člověk často myslí, že jde o velkosklady s alkoholem. Bývají pojmenované stroze „Пиво & квас“, názvy typu „Restaurace u Myšičků“ se zde pro vrozený odpor k originalitě příliš nevedou (běžné jsou právě spíše tyto výmluvné názvy potravin, např. „Šašliček a koňáček“). Uvnitř funguje výše popsaný systém „pohosti se sám“. Ve mnou navštíveném podniku „Pivo a kvas“ jsem ocenil i ceduličku s pravidly restaurantu, díky kterým tak člověk ví, na čem je.

Interiér charkovského podniku. Na stole cedulka s pokyny pro hosty, v pozadí ukrajinské Óčko. 


Lepší podniky jsou, jak jsem naznačil výše, často hipstroidní (Charkov je studentské město). „U dřevorubců“ se srazíte s onou přehnanou starostí o vaši osobu, která vás začne značně otravovat. Host sice chce být obsluhován, ale zase není dítě, přiznejme si to. V místním „českém pivovaru“ (fakt) pak musíte nejprve do „přijímací místnosti“, kde sdělíte, proč tam teda jako jste, pak si musíte odložit do šatny, pak vám prohledají tašky, prověří vás detektorem kovu (přísahám, že nepřeháním!) a můžete hrdě vkráčet do světa bavorských krojíčků a německé elektrodechovky. Připomínám, že jste právě nevlezli na letiště, ale do restaurantu.


Oázou zdravého rozumu se tak pro mě na Ukrajině stává irská hospoda, které v Česku jinak zpravidla nesnáším. Systém zde funguje přibližně stejně, jak je Čech zvyklý. Žádná samoobsluha, žádné brutální ponižování při vstupu (jestli člověk nemá samopal). Příjemným zážitkem se tak pro mě stává i české vývozní pivo Černovar, třebaže jsem si při pohledu na nápojový lístek přirozeně řekl: „Co to sakra je?!“

Žádné komentáře:

Okomentovat