neděle 23. dubna 2017

Ukrajina 2016 IV. - Uprostřed ničeho



Odjet z Kamence sice chviličku trvalo, zato jsme se ale krásně prošli po jeho nekonečném předměstí! Dodávka s Gruzínem/Arménem a jeho čtyřmi manželkami… dcerami… sestrami… no, prostě příbuznými, nás nabrala a vyhodila na rozcestí uprostřed hlubokých lesů kdesi na severu od Kamence. Štěstí nám však stále přeje, zastavilo nám auto, kterým cestovali lidé stejně laskaví, jako objemní, a dovezli nás do ospalého městečka Čemerivci.


Stopování po vedlejších zapadlých cestách (silnice je příliš nadnesený výraz), má jednu celkem zásadní nevýhodu – moc aut po nich zrovna nejezdí. V našem případě po páté hodině provoz řídnul, řídnul, až ustal úplně. Výjimkou byly nákladní auta jezdící sem a tam s nákladem.  Bystře jsme vytušili, že by nás daleko neodvezla a zcela bez bázně a hany jsme se vydali hledat místo na stanování, neb jsme celou cestu s sebou vezli stan a spací pytle. Ano, tušíte správně, stan jsme použili poprvé a naposledy (se spacáky tomu však bylo jinak, nechte se překvapit v posledním díle!).

Najít místo k postavení stanu na Ukrajině, pokud nechcete být nadměrně nápadní, není ovšem nic jednoduchého. Všude jenom pole, pole a pole.  Na prvním nalezeném místě jsme byli vydáni napospas nejen sílícímu studenému větru, který se neměl o co zastavit, ale i sestavě kombajnů neúnavně jezdících sem a tam. Postavit si stan přímo na okraji pole a riskovat střet s kombajnisty nás nelákalo. Druhé možné místo bylo zase nebezpečně blízko kravičkám, způsobně se pasoucích pod dohledem svých ochránců – staříčků a stařenek. Nakonec jsme zakotvili na neutrálním území mezi cestou a oním polem, kde jsme se chytře schovali mezi dvě řady stromů. Večeře se skládala z borodinského chlebíčku, o němž jsme v době nákupu netušili, že je sladký a štangle salámu. Mňam!

 

Na druhý den jsme z požadavku cestovat po ukrajinském venkově ustoupili. Zaměnili jsme jej novým: „dostat se už konečně pryč z téhle mrtvé zóny“ a s vypětím všech sil stopli strýčka, který nás dovezl na zastávku maršrutek. Odsud jsme pak vesele směřovali k městu Chmelnyckyj.

Hledání ubytování nám ztížil fakt, že ulice Rudoarmějská byla v rámci ukrajinských válečných snah přejmenovaná na Evropskou.  I přes tuto překážku jsme však neochvějně dorazili do našeho nejluxusnějšího ubytování za celé dva týdny. Pán z recepce se musel asi hodně divit, jestli jsme si nespletli hotel. Nejluxusnější na celém pokoji byla lednička zabudovaná ve skříňce psacího stolu, kterou jsme objevili až ráno po analýze vytrvalého vrčení ledničky.  Ale odkud, když tu žádná není!?

Žádné komentáře:

Okomentovat