středa 1. března 2017

Ukrajina 2016 III. - Kamenec Podolský

Odjezd z Černovic se nesl v energickém duchu a byl horkých adeptem na obdržení přívlastku včasný. Zdrželi nás pouze majitelé hostelu, kterým nebylo jasné, proč s sebou neseme pytel odpadků. Nám zas nebylo jasné, kam jsme ho měli vyhodit. Košem totiž naše ubytování nedisponovalo a nám se jen potvrdila teorie o nadměrné čistotnosti Ukrajinců, kteří odpadkové koše vůbec nepotřebují, jelikož odpad neprodukují.


Za pomoci vynalézavého systému (muž se ptá mužů, žena se táže žen) jsme se od Černovičanů  snažili vyzvědět, kterak se dostaneme na autobusové nádraží. Dneska jsme se totiž rozhodli pro pohodlí a konvenčnost a chystáme se pokračovat autobusem. Autobusové nádraží však jako by bylo zapovězené místo. Lidé na náš dotaz zcela odmítali odpovídat, případně dělali, že nerozumí. Jednomu muži se nás však zželelo a popsal nám kýženou cestu trolejbusem. Sice jsme přejeli zastávku, ale to nám nezabránilo ve vítězoslavném příchodu na nádraží. Hřejivý pocit vítězství nás ale po chvíli opustil, neboť jsme zjistili, že jsme na špatném nádraží na opačném konci města. Ponaučení tedy zní: včas se informujte, nemá-li město, ve kterém se pohybujete, více nádraží pro různé směry!

 

Absolvovali jsme tedy úmornou cestu na druhý konec města, při které byla mužská část výpravy za pomocí svazku kopru sexuálně obtěžována místní stařenkou, která byla přesvědčena, že se jedná o Itala. Přetrpět tento krutý sadismus se ale vyplatilo, neboť zanedlouho jsme již seděli v dálkovém autobuse jedoucím směrem k Černému mořiabychom vystoupili na první zastávce v Kamenci Podolském, který jsme záhy pracovně přejmenovali na Komunec Panelský.


Vyhlédli jsme si hostel se sympatickou cenou 100 hřiven (=100 Kč) za osobu za noc, který se měl nacházet v blízkosti jakési avtomojky, čili automyčky. Chvíli trvalo, než jsme jej našli, protože o hostelu samozřejmě nikdo neslyšel. Není divu, vypadalo to totiž, že o faktu, že provozuje hostel, neví ani samotná majitelka, kterou jsme na poslední chvíli zastihli v zavírající se kavárně… vedle avtomojky. Bizarnost tohoto pokoje převýšila naše očekávání. Takhle nějak by vypadal dům, pokud by jeho architektem bylo čtyřleté dítě a k dispozici by mělo pouze lego a designérem pracovník sběrného dvora na drogách. V pokoji se tedy nacházel orientalizující lustr, květinová výzdoba, jedno ramínko, sovětský televizní stolek, anténa (nikoliv však televize), lože ve viktoriánském stylu, dřevěný krucifix a zrcadlo po babičce. Okna, nebo spíše světlíky, byly pak umístěny těsně u stropu a manipulovat se s nimi dalo pouze s využitím akrobatických prvků v sestavě čítající dvě osoby.  Dokonce jsme měli vlastní koupelnu, kdyby jí dělník stihnul dokončit, přišli bychom o zážitek koupele ve sprchové vaničce a mohli bychom si zavřít dveře.


Po ubytování a po přehnané bouři jsme vyrazili na prohlídku starobylého sídla. Ó, Kamenec! Slavné to město, slavná to pevnost! Symbol evropského odporu proti turecké agresi! Někdo by snad mohl namítnout, že veliká éra pevností je u konce, ale to potom nebyl v Kamenci Podolském! I dlouho po skončení slavných dob husarů, kozáků a janičárů, kteří o toto místo sváděli líté boje, si zdejší obyvatelé uvědomovali, že stavební prvek hradeb je nepřekonatelný. Nic na tom, že nepraktický kámen ve dvacátém století zaměnil moderní panel, symbol odporu proti jakémukoli uzurpátorovi zůstává. Praktické obytné panelové hradby tak vyrostly i v podzámčí, kam noha běžného turisty zavítá jen málokdy, což je však veliká škoda. 

Mohutná kamenecká pevnost

Kamenecké nádraží působí taktéž jako němý svědek slavné historie tohoto města. Jeho obrovská rozloha a prázdné prostory jakoby šeptaly o tisících vojáků, kteří zde za světové války nastupovali do vlaků směr západ, potom zas o tisících trestanců, kteří zde nastupovali směr východ. A zatímco Ukrajina napjatě čeká, kam se dějiny vrtnou, pusté kamenecké nádraží také tiše vyčkává na svou příležitost znovu posloužit v budoucích velkých historických událostech.



Žádné komentáře:

Okomentovat